„Osvoboď moji duši…“

22. září 2011 v 21:58 | Mia |  Moje pokusy o něco
"Osvoboď moji duši…"
Tak sobecké to po mě chtít
"osvoboď moji duši…"
Tak neuctivé o tom snít.

"Osvoboď moji duši."
Slova, za která se nestydíš.
"Osvoboď moji duši."
Slova, která hrdě pronášíš.

"Osvoboď moji duši!"
Přání, které zůstane nevyplněné
"Osvoboď moji duši!"
Myšlenky, které křičíš bez zábran

"Osvobodíš moji duši?"
Na to zapomeň
"Osvobodíš moji duši?"
Otázka, stále se vznášející ve vzduchu
"Osvobodíš moji duši?"
Já nikdy nevyslyším tohle přání.

"Osvoboď moji duši!"
Dovolil sis mi přikázat
"Osvoboď moji duši!"
Neostýcháš se na mě doléhat

"Osvoboď moji duši, prosím."
Žadoníš, když rozkaz nezabral
"Osvoboď moji duši, prosím."
V očích touhu máš
"Osvoboď moji duši, prosím."
O tom, co ztratíš, ponětí nemáš.
"Osvoboď moji duši, prosím."
Ani kdyby ses zabil sám.

"Tak co mám dělat?"
Nějaký důvod přece máš….
"Co když žádný není?"
Tak pořádně nehledáš…
"Proč neosvobodíš moji duši?"
Protože já životy neumám brát…
A v životě je o co stát.
 

Andělé řádků

4. června 2011 v 20:36 | Mia |  Moje pokusy o něco

Nevím, jaký smysl má
Smutná slova psát.
Svěřit se s pocity svými,
Papírům nevinným.
Bělostný povrch
Jako křídla andělská.
Já viděla jejich výraz,
Já je slyšela se smát.
Cítím jejich touhu odletět.
Když píšu slova bolestná
Nevím jak to napravit
Aby se necítila zlomená.
Snad mohla bych je skrýt,
Aby necítila se tak sama.
Přesto budou snít,
Než dojde rána.
Možná kdyby svět nepoznala
Cítila by se šťastná
Možná kdyby svět nepoznala
cítila by se prázdná.
bát se světa
největší bolest jest
přesto skrýt je chci
ona by nás mohla svést.

Nevím proč se cítím, jak se cítím....

13. května 2011 v 20:09 | Mia |  Moje pokusy o něco
Srdce rozedrané,


nad marnou snahou bytí,
na světě smutku a trápení.
Kterému nerozumím ani já,
proč bys měl rozumět ty?


Bojím se života,
bojím se i smrti,
jsem znavená



a nevím kam odejít.


Nevím, čím způsobena je moje zmatenost
Nad tímhle vším.
Nevím, proč lidé cítí bolest,
Nevím ,proč se bojí.


Chci vědět všechno,
Proč právě pláčeš
A já nejsem u tebe
proč doopravdy to tak smutné je.


Bojím se podívat ti do očí,
Co když v nich spatřím bolest?
Bojím se podívat ti do očí,
Co když v nich spatřím radost?


Řekni, že mě nenávidíš,
Abych věděla kdy odejít.
Prosím řekni něco,
Abych věděla, jak to nezničit.
 


NIC JE VŠECHNO CO MÁME!

23. dubna 2011 v 20:35 | Mia |  Týden na téma....
NIC - co to vlastně je? Existuje tahle magická věc? A je to vůbec věc? Je NIC jenom slovo nebo je to nějaká věc, naše představa? Co by to mohlo být?
Já osobně si myslím, že NIC neexistuje. Vždyť když řekneme ,,Nic nepotřebuju." Je něco co potřebujeme. Někdo se nás zeptá, co se stalo, a odpovíme NIC, ale něco se stalo, jenom o tom nechceme mluvit s tím člověkem nebo vůbec. Nebo ty deprimující myšlenky, že NIC nejsme, NIC neznamenáme, NIKOHO nemáme, NEMÁME žádnou naději…. Vždycky tu pro nás někdo bude, když budeme hledat, nějakou naději zajisté najdeme a vždycky budeme něco znamenat, když ne pro svět tak pro nějakou osobu určitě, protože proč jinak bychom byli na světě? Asi NIC jako ÚPLNĚ NIC, neexistuje, protože vždy tu bude něco, co to tajemné NIC bude vyvracet, i když si mi to třeba neuvědomíme, ale ostatní ano, ostatní nám ukážou, že vždycky NĚCO je. Nespíš, bude NIC nesmrtelným námětem básníků, umělců, obyčejných lidí, ale stejně tak tu budou jiní, kteří ukáží všem básníkům, umělců, i obyčejným lidem, že to jejich NIC přece jenom NĚCO je. Těm lidem se říká přátelé a možná nám ve chvílích, kdy to NIC cítíme, připadají jako ANDĚLÉ NADĚJE, které nám tam nahoře někdo seslal na pomoc. Takže vlastně díky tomu záhadnému NIC máme přátelé, lásku, lidi, kteří nás milují, pomáhají nám žít.
NIC JE NÁŠ ŽIVOT.
NIC JE VŠECHNO CO MÁME!

Básně nemusi mít jména!

17. dubna 2011 v 20:43 | MIa |  Moje pokusy o něco
Cestou bez tváře kráčet dál
Alejí smutnou
Tak jak sis přál
Ve snech svých
Tak často zdaných,
O létání nad krajinou
O viditelnosti tak neviditelné
a o smutcích tak šťastně prožívaných.
O prožitcích tebou neprožitých
A smysluplnosti nesmyslných věcí
Potkávajích tebe každou vteřinou
Pošetilou myšlenkou
Tebou vznesenou,
Nevyřčenou.
Jak básník beze slov
A malíř bez imaginace
Tvoje dny se zdají
Působíš na ostatní
Jako uprchlík běžných dnů
Na pokraji svých snů
Bloudíš realitou
Tak trpce se vznášející
Nad mořskou hladinou
Tvých očí.

Spát a snít???

7. dubna 2011 v 8:17 | MIa |  Moje pokusy o něco
Unavena žít,
utápím se v očích tvých ,
ty říkáš něco,
co slyšet bych neměla.
Co moje srdce roztíná
a nevrátí nazpět.

Spát a snít
nebo jen tak dál jít,
cestou bez cíle.
Ztrácet se ve svých myšlenkách,
ztrácet ve svých pocitech,
obrazech zmatených,
malovaných největší škálou barev,
pocity neznámými.

Obrazy vytvořené v mysli mé,
podle slov tvých
kterými mě srážíš neustále dolů,
ani nejsou vyřčené.

Zhypnotizovaná vlastními odrazy
v zrcadlové místnosti,
moje oči, rty jsou tak uhrančivé - proč, proč?
Proč To dělám?
co vůbec dělám…
Co jsem já a co už někdo jiný…?

Jsem tady, abych vám řekla, že jsem

23. března 2011 v 20:32 | Mia |  Moje pokusy o něco
Takže další můj nesmyslný výplod fantazie. Není to na nikoho, kvůli nikomu jsem to nepsala jenom jsem chtěla něco napsat a nevěděla co… Nespíš to ani nedává smysl. Slova znamenají pouze ty slova, nic víc, nic míň.
A dala bych tam obrázek jenomže mi nějak nejde vkládat.. nwm proč ale pěkně mě to štve…L

V očích tvých,
náznak narcismu se skví.
Jsi přítel pravý,
nebo jenom lhář znalý.
Jsi moje múza
Můj zachránce dění
Nebo jsi jen pouhá lůza
Co ničí moje snění?
Rozmysli si, co řekneš
Jaká bude odpověď tvá
To co z úst vypustíš
Už nikdy se neschová
Já nevím,
Je to bláznovství
Otevřít ti sebe
Použít jako zrcadlo tebe?
Chci vidět, jaká jsem
Ale nevím, jestli ty jsi ten pravý
Jestli tobě se můžu svěřit
Jestli s tebou můžu bez přetvářky být.
Tak,
Jsem tady,
Abych vám řekla,
Že jsem,
Tady i támhle.
A možná i to
Jaká doopravdy jsem….

Ouuu Blbost

17. března 2011 v 17:23 | Mia |  Moje pokusy o něco
Větší blbost jsem snad ještě nikdy nenapsala:D Ale aspoň se to rýmuje:D
PS: Boku dávám to sem jenom kvůli toběJ


Mám počkat, až se mi to stáhne
Nebo jít spát
Oči se mi už klíží
Ale mám už procent osmdesát

Nevím asi počkám
A zítra budu ospalá
nestihnu se naučit biologii
Ráno v autobuse
Zavřu oči a budu snít místo noci
O tom jak sem měla jít spát
Abych uměla
Slovíčka do němčiny
Abych věděla
jak se tvoří věta
nebo řeknou noviny

ha už mám procent osmdesát pět
asi jenom dvanáct minut
to stihnu, než bude deset
hodin a možná se i trochu vyspím
pustím si k tomu jazz
a čas uteče rychleji
možná půdu udělat pár sedů lehů
nebo to prostě jenom prosedím

devadesát procent
to jde rychleji
než bys čekal vid
možná se dostanu do postele dřív
než Miles Davis dohraje svůj song
OH, mám ho fakt ráda
teď zazněl gong
už mám stáhlý film
o víkendu se na něj podívám,
protože teď jdu spát.

Nevím co to je...ale je to MOJE!

8. března 2011 v 21:09 | Mia |  Moje pokusy o něco
Nevím co to je, nevím, proč sem to psala, ale měla jsem takovej ,,záchvat" psaní a vzniklo z toho tohle…. A víte co?? Líbí se mi to! :)


ty nevíš,
co píšu,
nerozumíš mým slovům
však ta slova říkají
jaká doopravdy jsem.
je to tak jak to vypadá
je to ono
a nic jiné,
já a moje myšlenky na smrt
já a moje myšlenky na život.
Dotýkám se života,
je to tady
je to vedle mě.
Ten mistr ticha
stojí vedle
a všude kolem.
Zná pravdu
zná způsob,
je to tak
je to život.
Život je smrt
a smrt je život.
Ano je to polititování hodné.
Ta nostalgie,
co vyzařuje ti z očí
myslíš si, že je to láska,
láska, co cítíš,
ba ne
láska už není,
není to, to co si myslíš
je to jenom nostalgie a strach
z toho že zůstaneme samy.
Ano existuje sebeláska,
existuje zalíbení sama v sobě
ale neexistuje láska
v takové míře k druhému.
Však já mám pravdu.
jÁ vím jaké to je.
Mám ráda tebe,
ale sebe milují víc.
Víc než tebe,
mě záleží více na sobě
záleží mi na mém blahu
a to co cítím k tobě
je zalíbení.
A je to hrdinské
čelit životu
vzdát se všech iluzí a snů,
ale co mi potom zbyde,
nehraju si na hrdinu,
žiuju svůj život,
žiju ve svých snech,
žiju právě ted a ne potom.
Na deziluzi mi zůstane čas.
Budu hrdina tím,
že zůstanu sama sebou
a ne že budu jako každý jiný
v tohle světě
bez krásných záblesku snů, fantazie a šílených mých myšlenek.
A tu lásku přijmu
se vší pokorou,
uvítám ji v mém srdci,
snad se jednou dostaví
a budu milovat tebe,
naleznu ten smysl života,
to jediné na čem zaleží,
však ted cítím
jenom zalíbení ve tvém tělě
a možná minimálně ve tvém duchu.
Ano, vzrušené spojení těl
ale ne tak duší.
Naše duše nejsou jedna.
Věřím v to, že jednou bude,
někdy budeme jako jedna bytost,
ale není to ted,
není to v t tenhle mizivý okamžik,
který si chceme pro sebe ukrást
nelítostnému odtikávání času.
Jenom jeden jediný okamžik
falešných pocitů štěstí,
je to jako věc,
kterou si můžeme odnést,
kterou si můžeme uzamknout
do skříňky
a v nejhorší čas je znovu probudit.
Přebijí tu bolest
ten žal.
Bohužel netušíš,
že ukrýváš si jenom stesk a sebelásku,
neukrýváme si to kvůli nám
ale pouze kvůli sobě
pro naše budoucí blaho.
Je to jenom sebezničující strach
ze samoty,
nostalgie a naprostá blbost….
Vždyť samota mi pomáhá,
pomáhá mi pochopit,
kdo jsem, jaká jsem,
kam mám jí t
a co dělat.
Samota je mým nejlepším společníkem
za každé situace.
Přesto toužím po společnosti jiných lidí,
protože se samoty bojím,
bojím se pohlédnout na svůj pravý obraz,
ano ona mi ho ukáže.
A já se ho bojím,
proto radši budu s tebou,
s vámi,
abych se nemusela dívat
na to, jaká doopravdy jsem.
Bojím se ztratit sny,
iluze
a podívat se té zničující pravdě do očí.
Proto budu hledat lásku…

Můj život - Moje iluze

6. března 2011 v 20:09 | MIa |  Týden na téma....
Základní otázka: co to vlastně iluze je?? Kde kdo si ji položí, ale kdo na ni zná opravdu odpověď. Třeba jenom toj jak na ni odpovíme, je jenom naše iluze, ve které žijeme. Kolik variant odpovědí je?? Myslím že tolik, kolik je lidí na světě a dovedou se zamyslet. Každý odpoví něco a bude věřit své odpovědi. Myslím že na tu otázku není správná ani špatná odpověď a každý ji prostě vidí jinak.
Mám pocit, že lepší otázka je: Co pro nás iluze znamená, jak ji vidíme my? V postatě je to ta samá, ale přesto jiná otázka. Třeba pro mě iluze znamená můj svět, můj život. Kdybych ztratila iluze, tak ztratím úplně všechno… svůj život, svoje přesvědčení, názory, přátele, rodinu, svoji duši a podstatu. Díky svým ,,iluzím" jsem jaká jsem, žiju život, jaký žiju. A za tohle všechno můžou moje iluze (vytvořené, přehodnocené, nebo ztracené), které jsem si ,,vytvořila" když jsem byla menší. Díky tomu jak jsem se dívala na svět, na lidi kolem sebe, jak jsem vnímala mě samotnou, jsem ted taková. Takže ztráta jakékoli iluze by pro mě znamenala rozpad sebe samotné.
Myslím, že když kdokoli ztratí iluze nebo se jich vzdá, tak ztratí sám sebe. Každý kdo má svoje iluze, tak je něčím originální a jiný. A tím, že o ně přijdeme se staneme další ovcí ve stádě tohohle šedivého světa. Individualitu, sny, fantazie, tohle všechno a ještě mnoho ostatních důležitých věci ztratíme s iluzemi. A to není dobré, takže můj názor na \iluze je, že by se neměly nikdy úplně ztratit. Ale nic se nesmí přehánět, iluze musí být v jisté míře reálné a nesmí jich být moc, pak se ztrácíme ve vlastním světě lží.
A ještě citáty :
  • Neodpoutávej se nikdy od svých iluzí! Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít"
  • Co když nic neexistuje a všichni jsme ve snu někoho jiného?
    Nebo ještě hůře, co když existuje pouze tamhleten tlusťoch ve třetí řadě ?

Kam dál