Listopad 2010

beznaděj, zoufalství a NENÁVIST

30. listopadu 2010 v 19:41 | Mia
Ahojte
Po dlouhé době píšu, jak se mám a jak přežívám, a to doslova. Jenom přežívám, nějak nedokážu žít. Svět se mi už nehroutí, ale momentálně se nacházím v tom špatným období, kdy se všechno kazí. Hlavně se to úplně s**e s ním. On se ted nehne od holky od nás ze třídy a mě to strašně ubližuje. To jak se pořád poštuchujou, jeho úsměvy, které patří jí….
a jak všude za ní chodí. Vím, můžu si za to sama, měla jsem o něj víc bojovat,,. ale já sakra nevím jak! Vím, že on není ten pravý-(zase), se kterým bych byla šťastna, ale nedokážu ho přestat milovat. Srdci se bohužel tak snadno poručit nedá. Bože… nenávidím ji, nenávidím jeho a hlavně nenávidím sebe. Asi jsem fakt trapná, ale tak zoufalá jsem ještě nikdy nebyla. Připadá mi, že mám místo srdce velikou díru, opravdu ji tam cítím a občas se musím obejmout, aby se to zmírnilo. Bože jak bych potřebovala obejmutí od někoho komu na mě záleží, jak moc bych potřebovala, aby mi to někdo dal najevo a necítila se tak sama. Cítím se totálně prázdná, vyždímaná jako bych ani nebyla. Jako bych žila úplně mimo tohle všechno. Občas se mi stane, že se proberu z takovýho divnýho stavu a přijde mi, že jsem v tomhle světě nebyla. Jako nějaký cizinec, mimozemšťan. Uvědomuju si, že žiju jenom ve svý hlavě, ve svým světě, kam většina problémů z reality ani neproniknou. Jenom ty citový. Jsem vážně blázen.

Moje závislost:)

29. listopadu 2010 v 20:38 | Mia |  Týden na téma....
Konečně téma týdne, které mi fakt sedne. Jelikož já knihy miluju, tak bych o mých oblíbených mohla psát strašně dlouho. Dalo by se říct, že moje oblíbená kniha je snad každá. Každá mě po přečtení něčím ovlivnila a zanechala ve mně nějaký nový dojem, pocit. Začínala jsem čtením dobrodružných příběhu pak dívčích románů. Taky mě neminulo šílenství kolem úpírů a pořád mě to drží a poslední dobou mě baví číst poezii jako třeba Shakespeare nebo Walt Withman. Samozřejmě čtu i romány (napr: Dan Brown), ale ne dívčí, kde to pokaždé skončí šťastně. Nemám ráda štastné konce. Taky mě neoslovila literatura českých spisovatelů. Z nich čtu třeba Lenku Lanczovou, Jirotku nebo Egona Bondyho. Taky nemá ráda romantismus např.: Němcovou, a knihy co vznikli za komunismu. Ale co úplně miluju je tzv. Beat generace. Beatnici byli především Američané a žili kolem 50. let minulého století.
Psali o životních zkušenostech o svých pocitech, pokoušeli se najít spojení mezi nimi a čtenáři. Svoje básně nebo příběhy recitovali pak na veřejnosti. Žili si svůj bohémský život většinou v drogovém opojení, u kterého poslouchali jazz. Experimentovali se sexem, drogami a hledali nové metody psaní. Byli volní a bezstarostní, když je něco napadlo, tak nad tím nepřemýšleli a napsali to. Díky nim vzniklo třeba hippies nebo hudební žánr bop a vytvořili celkově nový pohled na svět. Do literatury vnesli nové prvky a myšlenky, které ovlivni strašně moc lidí. Slovo beat prý znamenaná blažený, hlučný ale může se používat i pro stav, v jakém se nacházeli v období své drogové závislosti - zbitý, zničený, unavený, vyčerpaný. Jejich knihy většinou popisovali jejich zážitky z doby, kdy se pohybovali na hranici alkoholismu a drogové závislosti, to vedlo k tomu že byly ,,neslušné" a nemohly se vydávat. Hlavní představitelé beatniků je např.: básník Allan Ginsberg,

spisovatelé Neal
Cassady, Ken Kesey, Jack Kerouac
. Třeba od Jacka Kerouaca je strašně krásná kniha Podzemnici kterou napsal na benzedrinu za 3 dny, popisuje tam svůj vztah s černoškou. Doporučuju přečíst. :)

Víra v žití... Ale já ji nemám!

25. listopadu 2010 v 20:12 | mia |  Moje pokusy o něco
Dlouho jsem tu nebyla a to z jednoho prostého důvodu. Nemám na nic náladu. Mám ted strašně blbý období. Všechno na co sáhnu, se kazí a rozbijí. S tím klukem to je čím dál horší. Přijde mi že se mi hroutí celý svět. Prostě všechno. Ještě že mám tak skvělou nejlepší kamarádku, která u mě bude na víkend (straáááááááááááááááášně moc se těším) a taky, že mám ty nejlepší rodiče na světě, který bohužel neustále něčím zklamávám (divý slovo, ale nevím jak to napsat). Nesnáším se za to, oni mě mají ta rádi a já je vždycky nečím zklamu……
Jinak dávám sem jedu ze svých básniček, co jsem napsala.


už nevíš kam jít,
a tvá nálada klesla.
Smůla tě dohnala,
zase už dneska.
Díváš se na nebe
a tužíš zas žít.
Neštěstí z tvého srdce,
nechce jít pryč.

Období smolné

v objetí svírá.
K zemi tě sráží,
otřásá se tvá víra.

Víra v žití,
opustila tě víc.
Náhražku za ni,
srdce ohromil pláč.

Slzy smutku

23. listopadu 2010 v 19:31 | Mia |  Moje pokusy o něco
Dneska nějak nestíhám. Jsem strašně ospalá, tak jdu spát, jenom jsem sem chtěla dát básničku, co mě napadala, když jsem si umývala vlasy. Hezké čteníJ





Bolest mého srdce,
skrze ně promlouvá.
Zastíní i slunce,
jako lod zkázy vyplouvá.

Představuje naději
a představuje strach.
Tečou mi po tvářích,
když snažím se vzpomínat.

Jako proud ničivý teče
a cestu si razí.
Jsou to slzy smutku přece.
Naši zachránci i vrazi.

Co chci? Přece jeho a jeho lásku!!!!

22. listopadu 2010 v 19:37 | MIa
Ahojte, dnešek by zase jeden z těch divných dnů. Ne špatných, ale divných.
Dozvěděla jsem se, že ten u co si myslel, že jsem s ním byla na rande, tak o mě roznáší pomluvy. A docela blbý pomluvy. Já měla chut ho jít v tu chvíli zabít. Prostě jsem nepochopila, o co mu jde a čeho hodlá docílit tím, že mě bude pomlouvat. A s tím klukem, kterého mám ráda taky žádná sláva. Dneska mě celý den ignoroval a
to i když jsem a něj mluvila. Já už ho fakt nechápu. Jedou se chová úplně úžasně, všechno co mi říká o sobě, prostě takový věci který by jen tak někomu neřekl a je nám spolu dobře (v tu chvíli to vypadá, jako že pro něj něco znamenám a že je rád v mý společnosti) a pak dýl nebo třeba až další den tak se mě straní a ignoruje mě. Já se v něm chci vyznat. Bojím se toho, jak se chová… ubíjí mě to, když nevím, co to znamená a co si o tom mám myslet….


Ctáty Oscar Wilde

21. listopadu 2010 v 20:27 | MIa |  Citáty
Narazila jsem na internetu na citáty od Oskara Wilda. Moc se mi líbily, tak vám sem dávám  část výběru těch, co mě oslovily nejvíc. Snad se budou líbit:)

  • Zamilovat se do sebe - to je románek na celý život. 




  • Puntičkářství je zloděj času.

  • Módní je to, co má člověk na sobě. Něco nevkusného si mohou obléci jen ti druzí.

  • Láska má jistě velký význam, jen bych rád věděl jaký.

  • Uměním a jen uměním se zdokonalujeme. Umění a jen umění nás může odvrátit od špinavého, nebezpečného života.

  • Život je choroba smrtelná a velmi nakažlivá.

  • Muži neumí ocenit vlastní ženy, to přenechávají jiným.

  • Jak je smutné utěšovat se myšlenkou, že jiní jsou na tom hůř.

  • Krása má tolik významů jako člověk nálad. Je symbolem symbolů.

  • Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor.

  • V lásce končí všechny cesty stejně - rozčarováním.

  • Muž může být šťastný s jakoukoli ženou, pokud ji nemiluje.

  • Ten nehřeší, kdo hřeší z lásky

Já věřím, věřím na lásku!!!

20. listopadu 2010 v 19:01 | MIa
Dnešek už byl lepší. Ne jako dřív, ty bezstarostné dny kdy jsem byla šťastna, ale přežít se to dalo. Už nevidím všechno černě, ale realisticky. Bohužel… ale aspoň nemám sebevražedný myšlenky. No, i když zabít bych se stejně nedokázala, na to se mám fakt hodně ráda.
Dneska jsem četla článek o tom, že síla myšlenek dokáže ovlivnit všechno. Dokáže ovlivnit to, jak budete vnímat okolí a jak okolí bude vnímat vás. Dokáže prý ovlivnit i průběh budoucích událostí. Máme myslet na to, co chceme, aby se stalo a plně tomu věřit.
Prý se to tak nejspíš stane, když o tom budeme přesvědčení. Takže já budu myslet a věřit tomu, že všechno dobře dopadne, že mě má taky rád, že mu nejsem lhostejná. Věřím tomu. Věřím….
                                                                                          

Žít a milovat... A proč??

19. listopadu 2010 v 21:24 | MIa
Co napsat o dnešku? Asi to, že je to jeden z nejhorších dnů. Já nevím proč… nemám tušení ale celej den je takovej divnej. Už od rána má divnou náladu, ale neklesla jsem
k blbý náladě díky Němu a díky mojí nejlepší kamarádce. Ale odpoledne se všechno tak nějak pokazilo. Měla jsem s ním mít společnou cestu, ale přidala se nám ještě jedna hola a on přestal komunikovat. Ani před tím to nebylo nic slavného, ale aspoň odpovídal. Já jsem fakt hodně naivní, když jsem si mohla myslet, že bych měla šanci u někoho jako je on, když se líbí skoro vše holkám ze třídy, už s tím jak vypadám a to že nejsem hezká si nemyslím jenom já… říkjí to i jiní. A takový ty řeči, že záleží na tom co je uvnitř… ne to už není pravdaL .Ne, já už na to všechno kašlu, už fakt nemá sílu ani chut. Nechám to všechno vyprchat…. Jo, tak to bude nejlepší!
Bože, připadám si trapně, když si jenom stěžuju.....

Mám kolem sebe ty nejlepší lidi:)

18. listopadu 2010 v 20:08 | Mia
Takže ahojet:D
  • Dneska by to šlo. Dneska se dobřeJ ve škole má tu nejlepší kámošku co si můžu přát, protože i pomáhá s tím klukem, co mě pořád otravuje. Nevím co bych si bez ní počala. Asi bych radši přestala chodit do školy.
  • S tím klukem, kterého mám ráda zatím žádný pokrok. Díky bohu ani k horšímu. Nebudu tady zase psát, jak strašně miluju, když se směje atd.… i když bych strašně ráda a dokázala bych o tom popsat celou knížku… :D

♥♥♥In Love Again♥♥♥

16. listopadu 2010 v 20:01 | Mia
Ahojte
  • Takže jak začít…dnešek byl jeden z nejlepších dnů. Bavila jsem se s Ním a moc jsem se u toho moc neztrapnila. Ach jo, jsem z něho úplně mimo. To jak se směje, jak se na mě kouká, když se spolu bavíme, jaký á dokonalý hlas… ale hlavně ten úsměv, bože ten je tak strašně krásný, pokaždé když se uměje, tak ho celého rozzáří. On se dokáže smát i očima. Prostě je úplně boží. Musím pořád myslet na ten jeho úsměv.
  • Zase ty moje zamilovaný kecy. Omlouvám se, ale jinak to prostě nejdeJ

  • Dávám vám sem jednu písničku, kterou fakt strašně miluju. Poslouchám ji pořád dokola a dokola a dokola a dokola a dokola…..


Asi zpátky!!!

15. listopadu 2010 v 20:03 | Mia
  • Asi se už na blog vrátím. Nějak mi začínáte chybět. Myslela jsem, že si o víkendu všechno v hlavě srovnám, ale jediný co vím je, že ho miluju a ž ho chci. Jinak jsem nepřišla na nic. Jo a ještě jsem přišla na to, že toho kluka, který si myslel, že jsem s ním byla na rande, nesnáším. Otravuje a nevím jak mu vysvětlit at dá pokoj. No ale to se časem snad podá.
  • Jinak mám se super. On se se mnou baví jako dřív, jenom já jsem čím dál víc v jeho blízkosti nervóznější.:) ale jinak super!
  • Ještě bych strašně moc chtěla poděkovat mýmu milovoanýmu SBénku Laiře, že mě podržela a byla tu se mnou. MOC TI DĚKUJU ZLATÍČKO MOJE. MÁM TĚ MOC RÁDA!!!

Asi pozastavuju

11. listopadu 2010 v 20:03 | Mia
Jak už jste se dočetli v nadpisu. Blog nachvilku asi pozastavuju. Nemám moc času, nebo jestli je to způsobeno mou mizernou náladou…ted má opravdu náladu na h****. Ani nevím proč. Nesnáším svoje nechutně tlustý tělo. Nesnáším sebe. Nemám na nic náladu. Asi na mě dolehla podzimní deprese… To opravdu nevím. Ale poozastavuju. Možná že se zítra vrátím, ,ožná za týden.. možná za dlouho… Uvidím. Ale rozhodně bych byla moc ráda, kdyby si mě oje SB nemazala.

Citáty o přátelství

10. listopadu 2010 v 20:09 | Mia |  Citáty
Dneska nic psát nebudu. Nějak ani není co. J Je to pořád stejný. Ale napíšu sem pár citátů o přátelství.

  • Kdybys měla umřít dřív než já, zeptej se tam, jestli si sebou můžeš přivést kamaráda...

  • Kamarád si s Tebou rád pokecá, ale přítel Tě vyslechne, když máš romantickou
    lásku i problémy…

  • Jednoho dne potkal starý pán uplakanou dívku. Zeptal se jí,,Pročpak pláčeš?´´ ,,Já nemám žádné kamarády a je mi z toho smutno. ´´ Uslyšel pán odpověď. ,, A zdalipak jsi se pokusila s někým skamarádit? ´´ Snažil se pomoci. ,,Ne .To jsem měla?´´,, Ale jistěže ano, chcešli poznat lásku a přátelství nemůžeš jen sedět a čekat až o tebe někdo zavadí. To musíš také hledat. Láska sama o sobě nepřijde................. Tak pravil jeden sice starý, ale moc moudrý pán
  • Žij tak, aby tví přátelé se začali nudit, až zemřeš.

  • "Nemám žádné problémy se svými nepřáteli. Ale přátele mě jimi zásobují poměrně často

  • Jsou chvíle v životě, kdy je lepší nikoho nemít. Některými dveřmi musí projít člověk sám…
  • Že neodhalujeme přátelům své srdce až na dno, není proto, že bychom si nebyli jisti jimi, nýbrž sebou.

  • Přátelství ženy k muži je slepá ulička, do které je vehnalo zklamání v lásce.


  • Často zapomínáme, že lidé, s nimiž musíme žít, také musí žít s námi

  • Vyslovení omluvy není pokořující, je to známka vyzrálosti a upřímnosti.

  • Tak už to na světě chodí! Buď jsi upadl sám, nebo ti někdo podrazil nohy. Klidně si chvíli lež a breč, breč bolestí, vztekem, nebo i pokořením, ale potom koukej otřepat síly a vstát. A jestli ti někdy podrazí nohy znova, neříkej nic, i když si myslí, že je svět zlý či krutý. Nemysli na to, kteří tě podrazili, ale na ty, kdo ti pomohli vstát

  • Jednou si mě postavíš na šachovnici vzpomínek. Nevím, zda budu bílý nebo černý - ty začneš první tah. Všechny pole se vyprázdní, i na mě přijde řada. Zeptám se tě: "Vyhodíš mě?" - já bych velmi rád zůstal.

  • Čím více mluvíte, tím méně si lidé zapamatují.

  • Lidé, kteří nemají žádné přátele, mívají nejvíc známých.

  • Vždycky se najdou lidi, kteří ti ublíží, ale ty nesmíš přestat věřit. Jen musíš být víc opatrná, komu uvěříš příště.

Jenom můj další (ne)normální den:D

9. listopadu 2010 v 20:18 | Mia
Ahojte
  • O dnešku by se dalo říct, že je to byl jeden z těch lepších dnů nevím proč, ale prostě se mám fakt dobře. J já ani moc nevím co psát, takže dneska to bude hodně krátký. J dobře pro vás:D
  • S tím klukem to je zase o malinečko
    ale opravdu maličko lepší. Strašně mě to těší a tak doufám, že se to zase nijak nepokazí, protože ho dost viditelně balí zase jedna holka. Doufám, že si s ní nic nezačne.
  • Ten druhý kluk, se kterým jsem byla v pátek venku… já ho tak strašně nechci potkávat a jak naschvál na něj narážím skoro pořád. Prostě hrůza… ale přežít se to dá:D

Jedno srdce ve dvou tělech....

8. listopadu 2010 v 20:37 | Mia |  Týden na téma....
Přátelství je věc, bez které by se NIKDO neobešel i ten největší samotář občas toho přítele na vypovídání potřebuje. Přátelství se nedá jen tak získat a už vůbec ne vynutit. Přátelství člověka si musíte získat. Nezrodí se jen tak, že se potkáte a hned si řeknete: ,, Jo tohle bude můj přítel" Ne, takhle to opravdu nefunguje. Musíte spolu strávit nějakou chvíli, odkrýt tomu druhému kus své duše, kus sebe. Musíte mu důvěřovat a nechat ho aby o vás mohl vědět všechno a to samé by měl poskytnout na oplátku vám. Pak může vzniknout opravdové a silné přátelství. Jeho podstatou je, že tomu člověku bezmezně důvěřuje a jste ochotni se mu úplně otevřít, byli byste ochotnu pro něj udělat všechno. Pokaždé když by potřeboval tak byste ho vyslechli, snažili se mu poradit a hlavně ho nelitovali. Byli byste ochotni mu zvednout telefon třeba uprostřed noci a podržet ho. Možná byste byli ochotni za něj položit život. A taky musíte mít jistotu, že i on je připraven tohle všechno pro vás udělat.
Přátelství se získává těžko a za život můžete potkat jenom jednoho, dva opravdové přátelé. A jak se těžko získává, strašně jednoduše se ztrácí. Stačí jedno špatné zraňující slovo, jeden nerozvážný čin a už se to nemusí napravit. A ztracené přátelství jde hodně těžko zase slepit. Musíte se snažit o hodně víc než před tím a i když se vám podaří dát všechno relativně do pořádku, pořád tam bude mezi vámi trhlina a nebudete se tolik věřit. Nedokryjete už své úplné dno duše. Takhle to pravdu je protože já zažila ztrátu devíti letého přátelství a strašně mě to vzalo. Nikdy mě nic tak moc nevzalo. A já se s tím nedokázala nesmířit a strašně moc se snažila dát to znovu dopořádku. Zprvu se mi to vůbec nedařilo ale pak se i to povedlo a ted jsou z nás zase velicí přátelé a já ho mám strašně moc ráda, ale cítím, že to mezi náma není jako dřív. A mám ještě jednoho přítele. Je to moje spolužačka a mám ji taky strašně moc ráda a nikdy v životě bych ji nevyměnila a nedokážu si představit, že bych ji ztratila. Jsem osudu vděčná, že mi dovolil poznat tak úžasného člověka jako je ona. Prostě přátelství je největší dar na světě. Podle mě je to víc než láska, protože přítel ví o vašich největších chybách a omylech, ví o vašich radostech, ví o vás ÚPLNĚ VŠECHNO A PŘESTO JE S VÁMI A MILUJE VÁS.

Písen, která přináší smrt...

7. listopadu 2010 v 12:35 | MIa |  Moje pokusy o něco
Ta skladba mě natolik uchvátila, že jsem o ní složila báseň. Snad se vám bude líbit. Hezké čtení.:)

Její tony, prostoupili k jejich duši,
Nepůsobila tak, jak se sluší.
Nevlídná deštivá neděle.
Po tvářích stékají kapky omšelé.
Lidské siluety se ztrácejí,
V ponurém, mlhavém příšeří.

Hudba je slyšet všude kolem.
Do očí se vkrádá prázdnota a beznaděj.
Myšlenka na smrt zachrání před bolem.
Nevíš co děla a tvá nálada klesla.
Hudba tě ovládá ještě víc, dneska.
Šeptá ti slova vysvobození,
že co bylo včera, dneska už není.

Tvé srdce ovládá její nejhlubší tón.
Už nikdy se nevrátí k tobě dom.
Nechala tě jít samotného dál.
Neposlouchá, když vyslovíš,, Já umírám."

Hudba je záchranou, bere ti všechno.
Naděje a víra nezůstala s tebou.
Ty jsi ted ovládán tou smutnou hudbou.


Dopis na rozloučenou,
tvá ruka svírá.
Hudba hraje dál, i když tvé srdce umírá.
Našeptává ti slova vysvobození.
Netušíš, že to smrt hovoří skrz ní.

Poslechneš uchvácen hlasem překrásným.
Do ruky nůž vezmeš, okouzlen něžností.
Nemyslíš na nic, jen a štastné bytí.
Připraven poslechnout ten krásný tón.
Rozpoutáš nezastavitelní krve tok.

Ale na druhé straně pocit úlevy není.
Jenom nic a prázdné snění.
Poslední výdech a srdce přestalo bít.
Hudba ti lhala, nenašels klid.
Ona s ďáblem spolčená.
Ona byla písen, co ti smrt přinesla.

Píseň, která zabíjí....

6. listopadu 2010 v 20:22 | Mia
Narazila jsem v jednom časopise na článek o písničce, která zabíjí. Která lidi dohání k sebevraždám jak moc je melancholická. Prý vzbuzuje v lidech po poslechnutí obrovskou melancholii. Já si ji šla hned nají a poslechnout. A musím říct, že mě okouzlil hned první tón, ale melancholickou náladu po ní nemám. Strašně moc se mi líbí, ale nepřijde mi nějak moc smutná. Na internetu jsem o ní našla článek, tak ho přidávám.

Tak k téhle krásné písničce se váže až neuvěřitelný příběh.
Rezsô Seress se narodil v roce 1899. Živil se skládáním barových písní, sám se naučil hrát na piano a vystupoval po budapešťských kabaretech. Na konci roku 1932 se rozešel se svou přítelkyní, ketrá si přála, aby se živil nějakým seriózním zaměstnáním. Krátce nato Rezsô složil s textařem Lászlem Javórem složil píseň Ponurá neděle (orig. Szomorú Vasárnap), pravděpodopně tu nejdepresivnější píseň, která byla kdy napsána. Rezsô v písni vyjádřil své životní neúspěchy a zvláštnm způsobem do ní zakódoval pocity mnoha ztracených, nešťasně zamilovaných a osamocených lidí.
Jeho expřítelkyně krátce nato spáchala sebevraždu a údajně po sobě nechala lístek s nápisem Ponurá neděle. Nebyla jediná... V roce 1936 byla vyšetřována sebevražda Josefa Kellera, který v dopise na rozloučenou citoval několik veršů z této skladby. Krátce nato spáchalo sebevraždu dalších 17 lidí, mnozí z nich se zastřelili přímo při poslechu písně, jiní se utopili v Dunaji, jeden místní šlechtic si Ponurou neděli nechal na přání zahrát v baru, vyšel ven a prostřelil si hlavu... Policie zpozorněla a byla snaha píseň zakázat. Na některých rádiových stanicích se to sice podařilo, ale píseň se brzy vydala na svou pouť do zahraničí. V Berlíně se oběsila mladá prodavačka, nechala po sobě text ponuré neděle, v NY se udusila plynem mladá typistka, jejím posledním přáním bylo, aby jí na pohřbu zahráli právě Ponurou neděli, mladík v Římě slyšel na ulici žebráka, jak si zpívá tuto píseň, věnoval mu všechny své úspory a skočil z nedalekého mostu... V Americe údajně píseň zavinila na dvě sta dalších sebevražd. Sám autor ukončil svůj život dobrovolně. V roce 1968 ve věku šedesáti devíti let skočil z okna svého bytu.
Spousta lidí se snažila účinek této písně vědecky vysvětlit, ale nikdy to nedávalo smysl a mýtus skladby žije dál...

Rezsô Seress

Bjork
Jeden z překladů písničky:

Ponurá neděle
Neděle je tak ponurá
Hodiny, které prožívám, jsou bezesné----
Nejmilejší stíny,
Se kterými žiju, jsou bezesné….
Malé bílé kytičky, tě už nemají moc probudit.
Ne ta, kde Tě vzal temný kočár žalu.
Andělé ani nepřemýšleli, že by Tě mohli vrátit.
Budou se zlobit, když pomyslím na to, že se k tobě připojím?
Ponurá neděle….
Neděle je ponurá…
Prožila jsem ji celou se stíny.
Mé srdce a já jsme se rozhodli,
Že už to vše skončíme.
Brzy tady budou svíčky
a modlitby, které se říkají, znám….
Ale nenechte je ronit slzy…
Ať ví, že jsem šťastná, že můžu jít.
Smrt není sen
Ve smrti tě laskám,
S posledním výdechem mé duše.
Budu tě velebit.
Ponurá neděle
Snila, jen jsem snila.
Vstanu a najdu Tě spícího
V hloubi mého srdce
Miláčku, doufám,
Že tě mé srdce nebude děsit
Mé srdce Ti říká,
Jak moc jsem Tě chtěla…
Ponurá neděle

                                                                                                                                                                                                   roj

Anděl smrti

6. listopadu 2010 v 20:01 | Mia |  Moje pokusy o něco
Ahojte, dneska nic psát nebudu. Nechce se mi. Mám nějakou blbou náladu. Tak vám sem dám další básničku, kterou jsem napsala. Snad se bude líbit.

Potichu usíná.
Spánkem neklidným.
Neví, co ji čeká,
ve snu ohavným.

Jako sebevrah,
Stojíc nad propastí.
Jen krůček od smrti.
Zaplavený pocitem,
odhodlání a svobody.

Nebojí se smrti,
Ani toho co ji čeká.
Cítí se jako anděl,
který k zemi klesá.

Život nebo....

5. listopadu 2010 v 21:15 | Mia |  Moje pokusy o něco
Šla temnou ulicí,
na nic nemyslíc.
Chtěla žít,
chtěla jít.
Přála si smrt ucítit.

Hlavou jí proudila,
slova zmatená.
Tak jako ted,
Necítila se dřív.
Odejít a chtít,
žít a snít.

Viděla temnotu,
žádnou naději.
Vidina budoucna,
smrt se jí nabízí.
Jak děvka laciná,
co u kraje stojí.
Své tělo nabízí,
někomu, kdo zaplatí
a nic necítí.

Jaká naděje jí zbyla,
Když ona nechtěla.
Pro i není východisko.
Žila, přišla, odešla.

Kdyby šel vrátit čas....

5. listopadu 2010 v 20:06 | Mia
Ahojte…..
Dnešek je den docela a nic. Ráno to bylo fakt dobrý a měla jsem náladu fakt super. Bála jsem se toho, že jsem měla jít ven s tím klukem a nechtělo se mi tam, ale brala jsem to pozitivně. Aspoň poznám nového člověka, že jo, no a pak přišel čas ,,schůzky" a mě se tam nechtělo čím dál víc, ale přemohla jsem se, dyt jsem to slíbila. Šli jsme se projít a narazili jsme na lavičku, tak jsme si sedli a povídali si. Já si občas připadala jak u výslechu, ale to pořád nebylo to nejhorší. Byla mě docela zima, tak mi vzal ruce do svých , aby se mi zahřály a já si myslela že to dál nepůjde. On se po chvilce začínal ,,nenápadně" přisunovat a otázky taky byly čím dál dotěrnější. Třeba jako: ,,Kolik jsi měla kluků?", a podobně. Nervalo dlouho a obejmul mě kolem ramen, ale já mu nedokázala říct at to nedělá, nechala jsem si to líbit…. NEUMÍM říkat ne…
To mě strašně štve. Taky jsem se dozvěděla, že on to bral jako RANDE. Ale tak to bral opravdu on, protože když on mluvil, já ho nevnímala a celou dobu jsem myslela na toho kluka, kterého mám ráda. Celou dobu jsem byla mimo a vcelku ani nevím, co mi říkal. Když jsem seděla v autobuse, tak jsem se cítila strašně prázdná prostě úplně zničená, na dně. Připadal jsem si jako největší děvka…. Vadilo mi, i když se mě omylem někdo v autobuse dotkl. Musela jsem nad tím přemýšlet, nad tím proč jsem mu nedokázala říct at toho nechá, proč jsem mu to všechno dovolila. A taky nad tím klukem, kterého miluju, až dneska v autobuse mi došlo, jak moc ho miluju, jak moc mi na něm záleží a že ho nechci nikomu nechat, že se o něj budu snažit.
A taky i strašně pomohla nej kámoška, protože jsem se jí mohla vypsat. Strašně mi na ní záleží a nechci ji ztratit. Mám ji moc ráda. Cítila jsem se fakt strašně, kdyby tam nebylo tolik lidí, tak se tam rozbrečím….

Omlouvám se za tak dlouhý článek, cením si toho, jestli ho někdo dočtete až do konce.